01 března 2010

Arbitráž jako symbol hranic práva a jeho proměny

Nejprve bych chtěl poděkovat za pozvání a možnost přispívat na tuto nástěnku. Ve svém prvním příspěvku bych se rád věnoval problematice arbitráží, které v mém nazírání na právo z mírného odstupu plní roli indikátoru jeho proměny. Vedle rozhodčích doložek, investičních smluv a následků, které vyvolávají, to jsou samozřejmě i jiné právní jevy, nicméně právě arbitráže mají kouzlo názornosti tak potřebné pro každé zobecnění.

Již v minulosti se na této nástěnce jeden její stálý přispěvatel vyjadřoval k otázce arbitráží založených mezinárodními smlouvami o ochraně investic. V tomto textu se autor věnoval problematice arbitráží ve vztazích mezi investorem a státem, kdežto nyní bych chtěl upozornit na opačný pól spektra mnoha podob arbitráže; k těm investičním arbitrážím se ovšem nakonec dostanu také.

Princip arbitráže v soukromém sporu je jednoduchý. Strany si dohodnou, že jejich spor řeší zvolený rozhodce (nebo rozhodci) a jejich rozhodnutí je pak pro strany závazné a z hlediska státu i vykonatelné. České právo obecně připouští arbitrabilitu velmi široce, tedy všude tam, kde je možné uzavřít ve sporu smír. Tato definice (prozatím) opomíjí zvláštní normy, které ji oproti tomuto obecnému pravidlu omezují. Na první pohled se zdá být rozhodčí řízení, ke kterému uzavření rozhodčí doložky vede, neškodnou, ba dokonce prospěšnou věcí. Na druhý pohled tomu tak není. Uzavírání rozhodčích doložek se stalo obvyklou praxí mnoha dodavatelů ve spotřebitelských vztazích, ve kterých spotřebitelé neuzavírají rozhodčí doložky zcela vědomě, obvykle prostřednictvím formulářových smluv. Rozhodčí doložka je pak mnohdy jen součástí obchodních podmínek.

Mnohého samozřejmě napadne, že každý by si měl dát majzla na to, co podepisuje (vigalintibus iura), nicméně každá právní zásada má své omezení, co do míry své použitelnosti s ohledem na účel, pro který byla definována a obecně akceptována. S mírou stále zvyšující se judicializace společnosti a nepřehlednosti sociálních, ekonomických (a i právních) vztahů je schopnost průměrného adresáta ekonomické nabídky vyhodnotit takové riziko téměř nulové. Institut práva, jehož původním smyslem bylo zjednodušení rutinní litigační praxe mezi podnikateli (obchodníky), se tak stává masově používaným nástrojem v oblasti, kde mu typově jedna ze stran sporu v podstatě nerozumí. Zatímco redukce procesních záruk a možností a s tím související míry spravedlnosti konečného rozhodnutí je v podnikatelské sféře s ohledem na statistické zprůměrování výsledků v podstatě akceptovatelná, tak v oblasti jiných společenských vztahů může mít redukce spravedlivého procesu zcela jiné důsledky.

Společensky velmi významnou sférou ekonomických vztahů, poslední dobou zvlášť, jsou nejrůznější finanční služby, a to počínaje leasingovými službami a konče obvyklými úvěry nebo podpůrnými finančními službami (prodej na splátky apod.). Problém zadlužení a jeho smysluplné struktury je problém, který se významně týká podstatné části společnosti, a s ohledem na množství nařízených exekucí lze předpokládat, že mnozí z těch, kterých se týká, jej nezvládají ke své spokojenosti. V oblasti ekonomicky slabších rodin a jednotlivců je zadlužení běžným jevem. Z praxe, kdy jsem se podílel na činnosti jedné nevládní organizace, která se těmto lidem snaží pomoci, jsem zaznamenal, že naprostou většinu zadlužených „obsluhují“ nebankovní subjekty s velmi invenčně a dravě pojatými obchodními podmínkami, jejichž cílem je v podstatě výroba trvale udržitelného dluhu, který generuje stálý zisk. Takové hmotněprávní ujednání, které se svou povahou blíží lichvě, by snad před většinou obecných soudů neobstálo, nicméně tento technický problém elegantně řeší rozhodčí doložka, která je nenápadnou a povinnou náležitostí takové smlouvy. Rozhodcem, který rozhoduje obvykle pouze na základě písemných podkladů, je pak někdo, koho fakticky vybírá zmíněná finanční instituce, popřípadě tento výběr předem definuje (rozuměj: její/ho jméno je třeba natištěno ve smlouvě nebo v obchodních podmínkách). O faktické nestrannosti takového rozhodování si nedělám žádné iluze. Tato divoká arbitráž samozřejmě nemá nic společného se stálými rozhodčími soudy založenými zákonem, které se sociologicky podobají spíše soudům obecným.

Takové rozhodování v „ad hoc“ arbitrážích nebere v úvahu hranice dobrých mravů a z práva, které je v takovém procesu nalézáno, se stává osnova pravidel zcela zbavená hodnot, na kterých je právo, tak jak o něm sní většina populace, vystavěno. Stát, který by měl plnit roli hodnotově orientovaného arbitra (soudce), takto de facto na tuto roli abdikuje a ponechává si pouze roli vykonavatele, kterou bezmyšlenkovitě naplní při výkonu rozhodnutí. Ze strany českých obecných soudů existují náznaky, že taková praxe není zcela v pořádku např. NS: 32 Cdo 2227/2007). Měl jsem dokonce i to štěstí že jsem viděl (zatím nepravomocný) rozsudek, podle kterého je rozhodčí doložka obecně nepřípustná ve spotřebitelském vztahu. Reakce českých soudů je ovšem spíše váhavá a meritu věci se spíše vyhýbá (např. onen zmíněný rozsudek NS je vskutku spíše náznakem).

Rozvoj divoké arbitráže sebou nese mnohdy i úsměvné snahy napodobovat zdání oficiality v mnoha estetických ohledech. Snaha hrát si na úřad, soud či jinou veřejnou třeba vzdělávací instituci pak mnohdy vede k mnoha dalším pokusům nahrazovat svou činností, alespoň v rovině zdání, to co je vyhrazeno státu. Jeden můj pražský kolega advokát dosahuje v tomto směru výsledky až úchvatné.

Naopak lze dojít k závěru, že stát jako celek není schopen prosazovat právo, tak jak je sám definuje, v relativně podstatném segmentu ekonomických vztahů. Na druhou stranu ovšem pokřivenou podobu deformovaného a samovolně vzniklého zákona džungle v této oblasti sociálních vztahů vykonává. Sociologicky vzato má tento jev podobu ústupu práva v tradičním pojetí z oblastí dotčených chudobou, sociálním vyloučením a sociální marginalizací. Z hlediska adresátů práva v těchto sociálních vrstvách je tento „ústup z pozic“ pak jen sdělením ze strany establishmentu, že právo je pro ně nedostupnou a nesrozumitelnou veličinou, která se značnou měrou podílí na upevnění jejich nevalného sociálního postavení.

Pokud bych se měl vrátit k odkazu na starší příspěvek, který jsem zmínil na počátku, tak ten v podstatě zmiňoval obdobný problém na druhé straně spektra sociálních pozic, konkrétně ve vztazích mezi mezinárodním kapitálem na straně jedné a státem na straně druhé. Stát i v tomto vztahu také ztrácí schopnost prosadit svou suverénní vůli vůči subjektu soukromého práva, který je činný v jeho jurisdikci, a to tentokrát ke své škodě. Symbolicky se tak děje v obdobném procesu arbitráže, která nepřináší spravedlnost v tradičním pojetí práva.

Strukturálně vzato je eroze klasických právních nástrojů dosahování spravedlnosti typická pro krajní a neobvyklé podoby sociální reality (bohatství a chudoba). Eroze konceptu úplnosti práva dokonce deroguje některé ekonomické nástroje sociální soudržnosti. Zadlužení chudších a sociálně vyloučených vrstev vede k tomu, že jakékoliv přerozdělení majetku v jejich prospěch se podílí na zisku těch, vůči kterým se stali obětmi jejich dluhových pasti. Beneficienti těchto vztahů chráněni před jurisdikcí soudů státu rozhodčími doložkami v klientské rovině a investičními smlouvami ve vztahu ke státu, pak mohou se svým kapitálem nakládat tak, že tento postup replikují v jiných zemích, kde je jejich investice chráněna podobnou arbitráží stejně jako v České republice. Tento jev nezná hranice a je do značné míry kulturně univerzální, stejně jako je hodnotově zcela neutrální.

Čím dál tím více se zdá, že klasické a tradiční právo, tak jak je vnímáme, zůstává naopak už jen doménou středních vrstev, kde ještě funguje „postaru“. Je to logické, protože historicky vzato je právě takto postupně redukovaný ideál práva výsledkem osvícenského vzestupu významu středních vrstev a jejich morálky, která vygenerovala právo, tak jak je prvoplánově vnímáme dnes. Dnes jsme naopak svědky opačného jevu, tedy redukce obecného řádu namísto jeho rozmachu a nastupující relativizace univerzální platnosti pravidel. Tento obtížně uchopitelný proces stírání všech hranic dovoleného konání se může pro mnohé zdát intelektuální výzvou (pro ty co se na to cítí). Jeho odvrácenou stranou je pak obtížně vyvratitelná pochybnost nad tím, zda takto nastavené podmínky jsou s to všem zajistit důstojnou existenci a elementární spravedlnost.

Z dlouhodobého hlediska klesá jak tradiční míra sociální kontroly, tak i státem postulované minimum mravnosti, které vtělil do práva. Tento jev ovšem nemá podobu konce civilizace ve vizi absolutní hodnotové entropie. Každý entropický jev ve společnosti sebou přirozeně nese reakci, která zaručuje alespoň náznak cyklického vývoje. Pokud v rozmachu nepředvídatelné arbitráže selhávají národní státy jak na poli vynucení elementárních pravidel uvnitř národní společnosti, tak na poli vlastní sebeobrany, nezbývá než se poohlédnout jinde. Zatím nejpřekvapivější poznatek nad analýzou možných reakcí na tento jev, je poznatek, že nadstátní struktura typu Evropské unie je s to těmto jevům do určité míry čelit a podřizovat je své vůli. To platí jak v oblasti prosazování standardů v oblasti spotřebitelských smluv, tak i v oblasti zahraničních investic, kde představuje aktéra jiného kalibru než národní stát střední velikosti; akceptuji případné poznámky, že jde zatím jen o náznaky, nicméně myslím, že trend tímto směrem určitě existuje.

Paradoxem je, že těžiště této činnosti se neopírá o demokratickou legitimaci či jakkoliv jinak podobně zprostředkovaný obecný či individuální požadavek, ale o meritokratické poznání. Do značné míry je to symptomatické. Poznání, znalost a odbornost jsou dnes veličinami, které mají v postmoderním prostředí větší význam než legitimace skrze demokraticky uplatněné individuální či skupinové požadavky. Historicky vzato, ovšem plní meritokratický postup tytéž funkce, které plnila dříve sociální kontrola sousedů v obci a později její starostenská (politická) struktura legitimovaná demokraticky. Velké kodifikace soukromého práva (ABGB, Code civil) a s nimi související reformy soukromého i státního práva nebyly přijaty demokraticky. Vytvořily nicméně základ pro vznik systémů, které jsme později za demokratické považovali, a tyto kodifikace a osvícenské reformy jsme považovali za součást jejich hodnotové podstaty. Není vyloučeno, že dnes jsme svědky začátku podobného jevu v jiné strukturální podobě. Dnešní eroze práva by tak byla pouze jedním z mnoha jevů strukturální proměny společnosti, přičemž jiné právní jevy postupně budou funkčně nahrazovat a vyplňovat prostor, který přechodně vyplňuje hodnotově neutrální arbitráž.

Otázka správnosti takové předpovědi je do samozřejmě otevřená; možná platí opak a postmoderní entropie má nevratnou povahu. I právník si naštěstí dnes může vybrat podle vkusu mezi koncem dějin a střetem civilizací. Snad to není jeho jediná volba.

10 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Téma a naznačené souvislosti jsou zajímavé, až na to, že autor nastavil některá svá tvrzení jako axiomy, protože se nenamáhal je dokazovat, ačkoliv by měl.

ad "Strukturálně vzato je eroze klasických právních nástrojů dosahování spravedlnosti typická pro krajní a neobvyklé podoby sociální reality (bohatství a chudoba"

?? Podle mého názoru je arbitráž daleko starší jev než státní soud. Navíc oba způsoby se v ničem důležitím apriori neliší.


ad " Dnes jsme naopak svědky opačného jevu, tedy redukce obecného řádu namísto jeho rozmachu a nastupující relativizace univerzální platnosti pravidel. "

?? Univerzální platnost nějakých pravidel nikdy neexistovala, jde vždy jen o postesk nad dobrými starými časy. Pro připomenutí : Německé právo ve 30.letech, fašistické a komunistické systémy po skoro celé 20.století, terorismus v 70.letech. 19.století bych si neidealizoval už vůbec a 18.století byla jedna modernistická "katastrofa" za druhou s vůní gilotiny.

ad " Každý entropický jev ve společnosti sebou přirozeně nese reakci, která zaručuje alespoň náznak cyklického vývoje. "

?? Jak zaručuje ? Cykličnost s akcí a reakcí nijak vztahově nesouvisí. Může, nemusí. Dále bych bazíroval na napoužívání pojmů entalipe a entropie ve společenskch vědách, autor zpravidla jen neví, že existuje slovo "běžný".

ad "Poznání, znalost a odbornost jsou dnes veličinami, které mají v postmoderním prostředí větší význam než legitimace skrze demokraticky uplatněné individuální či skupinové požadavky"

Informační dovednosti měly smysl v modernismu a ne postmodernismu, kde je naopak silný odklon od tzv. "vědy". Buď tedy žijeme v modernismu anebo jeváš závěr celý chybný. Samotné srovnání s tzv. legitimice požadavky je srovnání hrušek s jabkama. To spolu vůbec nesouvisí, ani logicky, ani hodnotově.

K věci : šel bych na to opačně, arbitráže jsou projev smluvní volnosti, kdy je možné si vybrat i soudce (při úplatnosti českáých soudců např. v insolvencích jde o poměrně dobro věc). Většina "chudáků" je schopná smlouvu se 100 smluvními pokutami a nesmyslně lehkých závazkem (místo půjčky zprostředkování půjčky) pochopit, navíc si mohou vzít advokáta. S hodnotami ve společnosti to nemá nic společného - půjčku si bere hajzlík i dobrák. Morální kvality se odvozují od použití té půjčky a ochoty splatit svůj závazek. Na straně fin. společností jde zase o to, že jim vrátí (statisticky) peníze 4 z 10ti (u bank to do nedávna bylo 9 z 10), takže úroky musí pokrýt ztrátu z těch dalších, provoz a zisk. Možnost zjistit, kdo půjčku splatí, je poměrně nizká - nikdo neví, kdo dostane výpověď zítra.

Doporučoval bych autorovi, aby se zeptal několika podnikatelů, co s jejich majetekm udělal konkurzní správce spolu se soudcem, příp. nějaký povedený senát v obchodních sporech, pak by o erozi morálky a práva mluvit poněkud jinak.

Jan Krátký

Anonymní řekl(a)...

Domnívám se, že autor hledá v aktuální problematice "divokých" rozhodčích řízení (praktikovaných v tzv. rozhodčích centrech) souvislosti, které dalece přesahují skutečný význam problematiky. Takový přístup bohužel přispívá k obecné hysterii proti rozhodčímu řízení.

Ad 1) Problematika nebankovních půjček a agresivních obchodních podmínek je problém minimálně z poloviny sociální, právní stránka je obvykle až druhotná.

Ad 2) Tvrdit, že rozhodčí řízení a priori poskytuje nižší ochranu práv, je poněkud nadsazené. To zejména v souvislosti s kvalitou a odborností rozhodování soudů, nejlépe v tzv. bagatelních věcech. Jednání ve věci DP HMP s frekvencí 120 rozsudků za hodinu je nejlepším příkladem.

Ad 3) O tom, zda má být pro spotřebitelské spory zvolen v souvislosti s rozhodčím řízením zvláštní režim (viz okolní státy), je samozřejmě možné diskutovat. Nepovažuji to však za vhodnou platformu pro diskuse o hranicích práva.

Ad 4) Jistě, činnost některých "rozhodců" je někdy až komická. Zejména v tom vyniká zakladatel Ústavu práva a právní vědy, nemalé zásluhy má i opakovaný laureát právníka roku voleného laickou veřejností. V tomto ohledu však je problém spíše v tom, že kazí pověst ostatním. V tomto ohledu však snad již působí recentní judikatura.
MCD

Anonymní řekl(a)...

p. Uhl má rozhodně pravdu ohledně arbitráží v nechutném předstírání oficiality užitím nějakého matoucího názvu. Bohužel si to vymysleli "přední" čeští advokáti a od ČAK nelze ve smyslu "hodnotového" doporučení nic očekávat. Nejde tedy o společenský hodnotový úpadek ale o úpadek stavu advokacie.

Arbitráže ale také rostou např. v pojistných sporech prostě proto, že státní soudy nestíhají a jednají neodborně, formálně, jinak řečeno materii vůbec nerozumí (vlastní zkušenost) a jen hledají v posudcích klíčové věty :-) bez vnitřní logiky. Nejde tedy opět o společenský hodnotový úpadek ale o úpadek odbornosti a z velké části i morálky soudců. Pravda ale je, že např. u ČP se to zvrhlo do druhého extremu a v petitu obchodních podmínek mají uveden rozhodčí soud - samozřejmě nazvaný matoucím názvem - složený z advokátů, jejich služeb,resp. kolegů ze stejné AK jinak využívá. Soudy by měli pojištěnce v tomto chránit a tyto doložky zneplatnit. Takévému arbitrážnímu soudu je navíc jasné, že je na jen pojišťovně, zda v těch podmínkách zůstane i napřesrok.

A nakonec bych jen řekl, že hodně lidí, co si bere půjčku, má rádo tzv. morální hazard a vědí, že to nevrátí, resp. spoléhají na štěstí. Ty si takové arbitráže (podle mě jinak zcela nemorální) zaslouží jako trest. V tom vidím jisté hodnotové pozitivum.

Ivan Král

Anonymní řekl(a)...

Přehledný postup v aplikaci rozhodčího řízení je v dnes zveřejněném článku:
http://ondrejkovic.blog.idnes.cz/c/126473/Rozhodci-rizeni-je-nebezpecna-zbran-Zbrojni-pas-je-nutnosti.html

Další informace na http://www.spolecna-obrana.estranky.cz/

Zdenek Novy řekl(a)...

Rozhodčí řízení v podmínkách ČR bohužel posyktuje v řadě ohledů nižší standard právní ochrany něž řízení soudní.

Je to dáno mnoha faktory, zejména pak neskutečně nízkými nároky na rozhodce, které zakotvuje zákon O rozhodčím řízení. Je (hořce) úsměvné, když potkáte absolventa právnické fakulty a když se jej zeptáte, co dělá, řekne "rozhodce" (pod hlavičkou rozohdčího centra, of course). Přičemž víte, že řečená osoba nebyla schopna složit napoprvé ani zkoušky v rámci magisterského studia na PRF(nemluvě o schopnosti spravedlivě rozhodnout jakoukoliv věc). Naopak, když chcete být soudcem musíte ukázat vysokou kvalifikaci v oboru celého českého právního řádu. Je lepší tedy nechat rozhodnout věc rozhodce ad hoc z rohodčího centra, anebo soudce?

Lidé, kteří neskýtají ani morální ani právní kvality u nás mohou vydávat exekuční tituly a stát to toleruje.

S řečeným částečně souvisí i otázka nezávislosti rozhodců jakožto základní podmínka fungování rozhodčího řízení.
Pokud si jedna strana nominuje rozhodce ad hoc v obchodních podmínkách, zejména v situaci (většina případů), kdy nelze o těchto podmínkách jednat (např. spotřebitelské úvěry), pak nemůže být splněna podmínka nezávislosti rozhodce.

Legislativní úprava důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu je zcela nedostatečná (oproti standardním právním úpravám chybí důvod rozporu s veřejným pořádkem a porušení spravedlivého procesu).

Dále se objevuje v praxi výklad, že rozhodování na základě zásad spravedlnosti umožňuje rozhodci libovůli a ignoroci základních princiúů českého právo. V žádné jiné civilizované zemi tento výklad nepřichází v úvahu.

Rozhodčí řízení se tak začalo v ČR stávat méně důveryhodným než v jiných zemích civilizovaného světa.

Pokud se týká "prohraných" investičních arbitráží, příčina je zřejmá - korupce nebo neznalost nejvyššího řádu na straně státu, kdy příčinou zahájení arbitráže byly kroky jistých vládních představitelů a úředníků, ohrožující zahraniční investici

Rozhodčí řízení v obchodních věcech nabízí tu výhodu, že především rozhodci RS HK a AK ČR mají praxi v oboru (mezinárodního) obchodního práva, která jim umožňuje rozhodovat problematické případy, k jejichž řešení nejsou soudci obecných soudů dostatečně vybaveni. Např. spory z mezinárodní přepravy, mezinárodního obchodního zastoupení, tzv. záruk na první požádání a různých jiných transakcí. Tady bych preferoval rozhodčí řízení.

Další faktor svědčící ve prospěech rozhodčího řízení je možnost sjednat si zkrácené řízení, kdy rozhodci musejí v dané lhůtě závazně rozhodnout.

Osobně bych si přál, aby se rozhodčí řízení vrátilo ke svému původnímu poslání - osoba znalá obchodu rozhoduje spor mezi obchodníky na méně formální bázi s přihlédnutím k obchodním zvyklostem.

Anonymní řekl(a)...

ad "...chete být soudcem musíte ukázat vysokou kvalifikaci v oboru celého českého právního řádu"

To opravdu mslíte vážně ? Už jste někdy seděl u justiční zkoušky (v od 90.let do 2002)? Pamatuji si, jak mě u advokátních zkoušející povídala, že kéž by podobná úroveň byla u justičních. Je mi líto, ale drtivá většina soudců zná tak maximálně pár formulářů a dokola děla tři/čtyři typově podobné kauzy. O praktickém životě a pracovní morálnce nevědí už vůbec nic - proto je pro obchod, banky, pojišťovny lepší, že přešli k arbitrům.

Pro rozhodce neexistuje pojem "úkon" ale rozhodnutí ve věci. Rozhodce si nedopisuje se stranami ale rozhoduje, a to je největší rozdíl.

Pokud mi soudce je například schopen na základě 196a znetplatnit předchozí převod nemovitosti, pak možná zná tento paragraf, ale o právu neví vůbec nic. Nakonec pokud by soudci byli takové jak je popisujete, praxe - jako např. v Německu - by šla k nim.
Soudci a jejich unie hledají chybu všude jinde než u sebe. Stačí se podívat na ten jejich časopis a hned jsem někde v roce 1977.

Milan Hyrš

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad MH:

Aniž bych chtěl paušalisovat, mám dojem, že soudci jsou o dost méně vzdělaní v právu než advokáti, ale to je dáno jejich specialisací; advokát se zde specialisovat nemůže, neuživil by se. Jo, kde jsou ty doby prvorepublikových rozvodových právníků…

Problém bývá v tom, že český soudce místo spravedlnosti hledá právo, rozuměj formálně subsumpce schopnou, třebaže zcela absurdní právní normu. Navíc bývá silně nepracovitý, takže ve spojení s notorickou leností a nekontrolovatelností soudního úřednictva jsou soudy neschopny plnit svou funkci.

Rozdíl je jen v tom, že zatímco arbitráž vyhraje (téměř) vždy ten, kdo si vybral arbitra, u soudu je výsledek nahodilý, neboli řečeno jazykem mathematické statistiky, korelace výsledku a spravedlivého řešení je hodnota blízká nule.

Svým klientům říkám: A nechcete si místo podání žaloby radši vsadit ve sportce?

Anonymní řekl(a)...

ad TP : trefné. Nepředvídatelnost české soudní mašinérie je do nebe volající. Mimochodem co se týče korupce, tak podle mých informací mají "sazebník" obě skupiny naprosto stejný, ale u rozhodce se ušetří za II.instanci.

Janka Malá

Dan Dvoracek řekl(a)...

Já teda nevím, ale mé praktické zkušenosti s rozhodčím řízením jsou násobně lepší než s řízením soudním, a to včetně spotřebitelských sporů. A to v rovině lidské, odborné, procesní i rychlostní.
Osobně bych k normálnímu soudu, kdybych si mohl vybrat, šel pouze pokud bych byl právně v háji a potřeboval nekonečně zdržovat.

Kate řekl(a)...

Vynikajici clanek. Na tuto problematiku jsem nedavno narayzila v podani kolegyne a neverila jsem, ze je skutecne neco takoveho mozne, ale prwxe rozhodciho rizeni je bohuzel presne takova, jak autor popisuje.