18 září 2009

Mohou a mají soudy přezkoumávat některá rozhodnutí politických stran?

Tvrdím, že dlouhodobě a nespravedlivě opomíjeným tématem stále a nepochopitelně zůstává vnitřní život českých politických stran. Nejsem si vědom toho, že by se tímto tématem soustavněji a do hloubky zabýval některý z politologů (pořád je jednodušší psát o politickém systému Nového Zélandu či o geopolitických zájmech Malawi než o průběhu primárek českých parlamentních stran) a nejinak tomu je i v oblasti práva.

Možná i proto se čas od času můžeme v tisku dočíst, jakým způsobem probíhaly „nábory členů“, příp. jak byla v rámci stranických primárek obsazována volitelná místa či jak se zametlo s vnitrostranickou opozicí, to však bez jakéhokoliv vyústění. Jako částečnou omluvu pro právníky je spravedlivé dodat, že pozitivní právo se vnitrostranické demokracii prakticky vůbec nevěnuje, takže z tohoto hlediska není – alespoň na první pohled - příliš o čem psát. V tomto postu budu vědomě provokovat za účelem zahájení diskuse (a možná mne někteří čtenáři budou definitivně považovat za šílence, příp. přinejmenším za soudcovského hyperaktivistu či soudcokrateina, zkráceně kreténa), když budu hájit argumentační pozici, že některá rozhodnutí politických stran by měla být soudně přezkoumatelná.

Základní problém spatřuji ve výkladu čl. 20 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovení je totiž občanům ústavně zaručeno sdružovat se v politických stranách a v politických hnutích. Velmi zjednodušeně řečeno je pak možno toto právo vykládat buď jen v tom smyslu, že (1.) státní moc je nesmí omezovat a zasahovat do něj (zásada zdrženlivosti státu), anebo i tak, že (2.) stát by měl garantovat též alespoň v minimální míře jeho reálný výkon. Přitom je třeba vnímat toto právo ve spojení s čl. 5 Ústavy, podle něhož je politický systém založen na svobodné soutěži politických stran. Z tohoto článku Ústavní soud (zcela správně a v souladu s judikaturou zahraniční) dovodil, že politické strany jsou privilegované právnické osoby, vyjadřující veřejný zájem, u nichž je ústavně konformní přímé státní financování, příp. monopol podávání kandidátních listin v případě některých voleb.

A tady jsme u „jádra pudla“. Pokud totiž budeme zastávat první z uvedených výkladů, bude ústavnosti učiněno zadost tím, že každý člen politické strany, který bude dotčen vnitrostranickým rozhodnutím (např. bude ze strany vyloučen) má stále možnost založit si politickou stranu novou. Tento názor však považuji za nepřípadný.

Ve skutečnosti totiž ten, kdo má zájem se angažovat v některé politické straně, ji chce třeba jen podpořit, kandidovat za ni v komunálních volbách, ovlivnit vnitrostranické rozhodovací procesy apod. Nemá čas, chuť ani peníze na to, aby zakládal regionální či dokonce celostátní stranu novou a aspiroval s ní na převzetí politické moci a odpovědnosti s ní spojené. A je zcela legitimní, když očekává, že se tato strana bude k němu a k ostatním chovat demokraticky. Ostatně, tento požadavek stanoví i zákon o politických stranách (§ 4), podle něhož „vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí, které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány.“ Jinak řečeno, stát je oprávněn kontrolovat, zda politická strana splňuje základní atributy vnitrostranické demokracie, protože pokud by tomu tak nebylo, je dán zákonný důvod pro podání návrhu na pozastavení její činnosti, příp. dokonce na její rozpuštění (§ 13, § 14 ZPS). Výklad, který by lpěl na tom, že rozpustit stranu lze podle dikce zákona jen tehdy, jestliže je její „činnost v rozporu s § 4“, a jelikož ustanovení § 4 nezmiňuje fakticitu vnitrostranické činnosti, nýbrž toliko celkové vyznění stanov, považuji za zcela neudržitelný. Ve svých důsledcích by totiž znamenal, že stát musí srazit podpatky před jakoukoliv stranou např. vůdcovského typu, která zcela formálně předloží Ministerstvu vnitra fiktivní stanovy, stažené z webové adresy jiné politické strany, a za jejich zásadní nerespektování jí nic nemůže hrozit.

Soudní ochranu stanoví ZPS výslovně pouze ve vztahu k rozhodnutím orgánů strany, dotýkajícím se skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí (§ 16a). To znamená, že např. rozhodnutí o vyloučení ze strany soudně přezkoumatelné není. To ostatně dokládá i značně restriktivně orientovaná současná soudní praxe (zde bych rád poděkoval Pavlu Uhlovi za poskytnutí řady konkrétních příkladů).

Dávám tedy do diskuse otázku, zda by nebylo smysluplné umožnit soudní přezkum některých rozhodnutí strany. Za hraniční kritérium tohoto přezkumu považuji taková rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně se dotknout právní sféry konkrétní osoby. Takže vyňata ze soudního přezkumu by zůstala např. rozhodnutí o způsobu vedení volební kampaně, o výběru reklamní agentury, o uzavření či vypovězení koaliční smlouvy či o vstupu do opozice a naopak do kognice soudů by spadala rozhodnutí o vyloučení člena ze strany či nepřijetí do ní, o vyškrtnutí z kandidátní listiny anebo o zrušení celé základní organizace. Následný soudní přezkum by plně respektoval stranickou autonomii v tom směru, že by toliko kontroloval, zda strana ve svých rozhodnutích respektovala kritéria a procedury, která si sama ve svých vnitřních předpisech stanovila. Krátce řečeno: soudy by zásadně nemohly zpochybňovat kritéria, která si strany stanoví pro své členy (negativní lustrační osvědčení, bezúhonnost, neexistence dřívějšího členství v KSČ apod.), avšak pouze by dohlížely, zda tato vlastní pravidla strany dodržují. Ústavnost a zákonnost samotných těchto kritérií by se totiž přezkoumávala primárně v řízení o návrhu na pozastavení činnosti (příp. rozpuštění) politické strany, k čemuž je příslušný Nejvyšší správní soud.

Nechci nyní řešit, do které větve soudnictví by tento přezkum rozhodnutí stran měl spadat, zda do civilní či správní. Dovedu vyargumentovat obě řešení, nicméně to v této fázi není rozhodující. Dnes je namístě položit si alespoň otázku, zda by tento přezkum vůbec měl být umožněn. Ostatně, nebylo by to nic nového, došlo by jen k „narovnání“ s úpravou, týkající se obecného práva sdružovacího (viz § 15 zákona o sdružování občanů, zakládající právo člena sdružení napadnout rozhodnutí jeho orgánů u okresního soudu a požadovat určení, zda takové rozhodnutí je v souladu se zákonem a se stanovami). Upřímně řečeno, když se může soudit se svou organizací kterýkoliv Sokol, Orel či zahrádkář, proč by neměl mít stejnou možnost vyloučený člen politické strany, která - na rozdíl od běžného sdružení – má reprezentovat veřejný zájem a stát ji zcela otevřeně privileguje? Nemluvě již ani o tom, že nelze očekávat, že se bude demokraticky chovat navenek strana, která nedokáže respektovat minimum vnitřních demokratických pravidel.

19 komentářů:

Martin Bílý řekl(a)...

Proč ne a proč nejít dál? Mohlo by to být a IMHO i je osobnostní právo (jejich výčet je otevřený). Politická stana by tak mohla být zavázána jeho právo neporušovat a kdyby došlo k nějakému radikálmu porušení jeho práv, tak by mohl žádat i náhradu im. újmy.

Anonymní řekl(a)...

V této diskusi může být prospěšné vnímat politickou stranu jako stát ve státu.
Politická strana má vládu (předsednictvo, grémium apod.), soudy (řeší spory a vykládá stanovy – vnitrostranickou legislativu) a parlament („širší vedení“, sněm, sjezd).
Jeden klasický vnitrostranický problém je dělba moci mezi vnitrostranických soudních orgánů a vnitrostranickým parlamentem.
Normálně jmenuje vnitrostranické soudce vnitrostranický „parlament“, a tím nedochází k dělbě moci.
Pokud jsou porušené stanovy a členy nemohou své právo vnitrostranicky vymáhat, např. kvůli podjatosti členů vnitrostranického "soudního orgánu", je soud jediná instance, která toto právo může vymáhat.

Šimíček píše, že Ústavní soud dovodil, že politické strany vyjadřuji veřejný zájem“.
Bylo by proto vhodné upřesnit nároky na fungování politických stran, které z veřejného zájmu a z nároku na "demokratické stanovy" vyplývá, a to nejen co se týče dodržování stanov.

Konkrétně by „demokratické stanovy“ mohly vyžádat, aby každý člen strany byl řádně (tj. úředně) identifikován.
Nemůže být ve veřejném zájmu, aby nečleny, případně neexistující členy, ovlivnili tvorbu kandidátek, volby do stranických orgánů etc.
Mohou stanovy, které něco podobného umožňuji být označené za demokratické?

Bylo by zajímavé se dozvědět podmínky pro fungování politických stran v jiných zemích.

Omluva za případné pravopisné chyby.

Michal Ryška řekl(a)...

MB:

1) Se zařazením práva politicky se sdružovat (čl. 20 odst. 2 LZPS)zrovna do kategorie osobnostních práv bych to tak jednoznačně neviděl.

2) I z hlediska LZPS jde o právo politické, tj. o právo zařazené mimo rámec základních lidských práv. Uznávám, že totéž platí třeba pro právo na zdraví, které do ochrany osobnosti obecně patří, ale v LZPS je najdeme mezi hospodářskými, sociálními a kulturními právy. U zdraví je však soukromá složka zřetelně jasná (rozdílně proti "právu na politiku").

3) Je samozřejmě faktem, že stále dochází k expanzi pojmu soukromého života, od soukromí vnímaného původně jako inner circle až po současné vymezení zahrnující i vytváření a rozvíjení vztahů s ostatními lidmi (a rozvoj vlastní osobnosti v těchto vztazích). Lze tam snad ještě za určitých okolností zahrnout činnost profesní a obchodní povahy (jak naznačuje Niemietz vs. Německo), ale IMHO ne činnost ryze politickou. Pokud se tedy shodneme na tom, že být politikem není profesí či byznysem:o)

Huck řekl(a)...

Chybí mi zde empirie, jak to ve stranách chodí, jaké se v nich vyskytují korekční mechanismy, na čem je založena moc vedení strany a jak je rozložena směrem dolů, jak si strany obstarávají finance (teoreticky x skutečně), na co peníze vynakládají, atd. Myslím, že ani nebude jediný unifikovaný model strany, zejména v zemích s poměrným volebím systémem se mohou urodit různorodé exempláře. Pokud se toto všechno neví, tak úvahy na téma, jak do toho zvenku soudy zasahovat, mi přijdou nepodložené.

Pouze intelektuální modely (strana jako stát ve státě, nebo že vůdcovský princip uvnitř strany zásadně být nesmí, kupř.) mohou být chytlavé, ale považuji je bez dalšího za neprůkazné. Kdyby to bylo takto snadné, tak se mohla obrodit "jediná strana" zevnitř, nikdy se to nikde na světě nepovedlo, nepotřebovali bychom pluralitu stran. Takže takto jednoduché to asi nemůže být. Viz též Michelsonův železný zákon oligarchie.

Obecně nejsem proti tomu, aby se vnitrostranická jednání kultivovala, nebo aspoň tlumily nejhorší excesy, ale napřed to skutečně chce spoustu informací o realitě. Ze zahraničí i z tuzemska.

Martin Bílý řekl(a)...

MR: No ale já to myslel ne jako právo ovlivňovat dění a rozvíjet vnější politické vztahy, pak byste měl samozřejmě pravdu. Měl jsem na mysli spíš to, aby se mnou bylo zacházeno spravedlivě při přístupu k tak zásadnímu institutu, jakým jsou politická práva, třeba právě právo účastnit se v politické straně. Přitom je to právo nepřenositelné a náležející konkrétní osobě. Ani nevím, proč by tohle měla přebít činnost profesní. Snad je to obrazem 21. století, že si ceníme více práce než svobody. Ale nahlodal jste mě...

PS: připomnělo mi to příběh Afgánce, co mu uřezali nos za to, že šel k volbám. Jen pro ilustrace, že jinde se berou politická práva vážně a dost osobně (zejména tam, kde je naděje a vůle něco změnit).

Pavel Uhl řekl(a)...

Co se týče nedostatku empirie, tak ten je v dané věci zjevný. Při uvažování o rozšíření nebo upevnění pravomoci soudů je samozřejmě potřebné vycházet z předpokladu, že je to nezbytné nebo alespoň účelné. Jiná je otázka jak tuto empirii získat, pokud možno v tvrdých datech. Učinit nějaký průzkum veřejného mínění v tomto směru není příliš validní, protože pouze malá část veřejnosti je stranickopoliticky aktivní. Pokud vím, tak žádná agentura nedisponuje vzorkem respondentů, kteří by byli členi politických stran, a pochybuji, že by nějaká strana jakýkoliv výzkum byla ochotna ve svém členstvu připustit, popřípadě poskytnout seznam svých členů.

Spoléhat se na zprávy z tisku o možných podvodech v rámci rozhodovacích a ustavovacích procesů v politických stranách je problematické, nicméně asi jediné možné pro vytvoření rámcové představy o souladu vnitřních procesů v politických stranách s právem. Volání po spoustě informací ze zahraničí a i tuzemska je tak sice oprávněné ale pouze omezeně splnitelné.

Za možný ukazatel, který lze také použít jako indikátor potřebnosti nastíněné právní možnosti je možné považovat konkrétní spory a jejich řešení. Takové spory existují. Ve vztahu k právní oblasti nebyla doposud žádná publikovaná judikatura. V současné době rozhoduje Nejvyšší soud jeden spor, který se týká nastíněné otázky (přezkum ano či ne) pod sp. zn. 28 Cdo 3373/2009. Pluralita takových sporů pak v justici jako celku může vytvářet tlak na výklad zákona, který svědčí ve prospěch přezkumu.

I v příbuzné oblasti spolkového práva v minulosti Nejvyšší soud rozšířil rozsah přezkumu zákonnosti rozhodnutí spolku nad rámec zákona o sdružování občanů, a to rozsudkem 28 Cdo 2865/2006, který nasměroval spor do kategorie obecných civilních sporů. Otázka existence pravomoci tedy teoreticky může být vyřešena i čistě judikatorně.

Pavel Uhl

David Kosař řekl(a)...

Ahoj Vojto,

mě přijde, že se přezkumu některých rozhodnutí politických stran dříve nebo později nevyhneme, a proto je Tvůj post navýsost aktuální.

Problém mám akorát s tím určit, KTERÁ rozhodnutí přezkoumávat - navržené kritérium je dost gumové. Nabízí se taky otázka, v kolika instancích to dělat (jestli nedat rovnou pravomoc NS či NSS).

Jinak mě napadá ještě jedna otázka (snad si to nevyložíš jako ad hominem) - akceptoval bys podobné kritérium i u přezkumu rozhodnutí např. církve? Podle mě jde o podobnou otázku - ponechat autonomii či ne. Sám na to jednoznačný názor nemám, ale přijde mi, že pokud chceme přezkoumávat interní akty politických stran, je těžké vyargumentovat, proč tak nemáme činit u církevních orgánů.

Anonymní řekl(a)...

Pokusím se přinést pohled z empirie, vnitřku politické strany. Novela stanov, kterou jsem vypracoval, zavádí dělbu moci alá stát, jak zde bylo zmíněno v teoretickém modelu.

Pokud souhlasím s dělbou moci uvnitř strany, a to s pravou, tedy americkou dělbou moci, kde orgány volí celostátní fórum, musím se na státní přezkum dívat skepticky. Pravomoc soudce přezkoumávat řádnost rozhodování ve straně vede k tomu, že stranický systém odvíjející se od stanov je vlastně pouhým pískovištěm, na němž děcka ani nerozumí tomu, co dělají. Místo toho přijde soudce a bez znalosti judikatury stranických orgánů a většinou téměř bez zkušenosti (netýkalo by se, pokud by byl přezkum centrální) začne rozhodovat, aniž by mu strana jako celek jakkoliv projevila důvěru -- soudci, kterého (namátkou) jmenoval nepřátelský prezident.

Vůbec premisa, že stran v parlamentu je málo, a tudíž musí soudce zajistit, aby se chovaly vhodně aby mohly přijímat nové členy, by vedla k diskriminaci malých stran, která už teď je na samé hraně přijatelnosti. Dnes se kdejaký adept na politiku rozhoduje podle svého vědomí a svědomí, ale když zjistí, že taková strana by se ani nedostala do parlamentu, vybere si tu zažilou, co tam sedí dlouho. Malá strana přichází o produktivního člověka a on se už v zárodku korumpuje. Soudní systém by se takové nešlechetnosti měl přizpůsobovat? Jak pak bude vypadat pokus o změnu uvnitř strany, když na to dotčení odpoví: Ale soud přece nic nezakázal. I zde platí, že pokud do systému nebudeme zasahovat, nakonec prospěje veřejnosti víc, protože se prosadí strany, které mají jak dobrou organizaci, tak dobrý program.

Samotný stav, kdy by na jedné straně byly porušovány stanovy a na druhé straně by nevyvolal důvody k zákazu strany, by nejspíš vedl k vnitrostranickým problémům, které by stranu k dodržování stanov dovedly.
-JM

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,

níže jsou uvedené některé konkrétní případy, kde nastal spor o porušení stanov politické strany.

http://siander.blog.idnes.cz/c/74472/Koupit-mrtve-duse-v-ODS-Uspech-volebniho-vitezstvi-je-zarucen.html

http://zpravy.idnes.cz/audit-cernych-dusi-ods-na-ustecku-zrejme-vysumi-do-ztracena-pqz-/domaci.asp?c=A081215_213453_domaci_zra

http://www.lidovky.cz/paroubkovy-mrtve-duse-0bc-/ln_domov.asp?c=A080922_195705_ln_domov_mtr

http://zpravy.rozhlas.cz/zpravy/domaci/_zprava/187018
http://www.zeleni.cz/11780/clanek/zapis-z-jednani-urk-sz/

http://pardubicko.zeleni.cz/11853/clanek/zasedani-rko-sz-pardubickeho-kraje-dne-8-12-/ (viz příloha u konci stránky)

http://www.zeleni.cz/10313/clanek/zapis-ze-zasedani-urk-c-4-2008/

http://www.kdu.cz/subweb/default.asp?page=311&idr=10316&IDCl=13924 (stížnost nebyla vyhověná)

Zahraniční případ: http://findarticles.com/p/articles/mi_qn4180/is_20020906/ai_n10068087/

Ústava čl 5 ( "Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů." ).

Jeden možný výklad pojmu "základní demokratické principy" nabízí např. Jihokorejská ústava:
"- Political parties shall be democratic in their objectives, organization and activities, and shall have the necessary organizational arrangements for the people to participate in the formation of the political will." . Viz: http://www.nec.go.kr/english/political/meaning_statutes.html .

Problém mrtvých duší a porušení stanov (viz výše) může být považován jako nejen porušení základních demokratických principů (čl 5 Ústavy), ale taky jako
(i) omezení soutěži politických sil (čl . 22 LZPS),
(ii) potlačování rovnoprávnosti občanů (§ 4, odst c) ZPS) ve smyslu porušení práva občana na přístup k voleným funkcím za rovných podmínek (čl 21 odst 4 LZPS) a
(iii) nezákonné omezení práva se sdružovat v politické straně (čl 20, odst 3).

Je vhodné upřesnit minimální nároky na politické strany ve smyslu čl 1 odst 1 a čl 5 Ústavy ČR, LZPS: čl 20 odst. 1 až 3, čl 21 odst 1,3, 4, a čl 22 a § 4 ZPS.

Citované zákony:
ZPS, § 4
Vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí,
a) které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu,
b) které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány,
c) které směřují k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů,

LZPS:
Článek 20
(1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích.
(2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich.
(3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.

Článek 21
(1) Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.
(3) Volební právo je všeobecné a rovné [...]
(4) Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.

Článek 22
Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.


Omluva za případné pravopisné hrubky.

Pavel Uhl řekl(a)...

Co se týče shora naznačeného rozšíření problému, jak naznačil David Kosař, o možnost soudního zásahu do rozhodnutí církve, tak si myslím, že v některých ohledech jde o podobné a v některých ohledech o různé problémy. Jak strany, tak církve jsou privilegované právnické osoby. Tady ovšem podobnost končí. V případě stran existují dle mě věcné důvody dané veřejností seznatelným politickým životem, proč podřídit politické strany v obecné rovině jurisdikci státu. Odkazy uvedené Petrem Zborníkem jsou výmluvné.

Naopak v případě církví jsem se s žádnou takovou potřebou nesetkal, a to ani z doslechu. Je třeba navíc podotknout, že církve podléhají obecné jurisdikci a každý civilní spor s církví stát rozhodne, včetně určovacích žalob, pokud prokáže žalobce právní zájem (v případě politických stran už nikoliv). Stát stíhá případnou trestnou činnost církevních představitelů. Stát velmi bděle kontroluje činnost naprosté většiny církevních institucí, počínaje školami a konče Charitou, vůči které si třeba takový berňák dovolí mnohé. Stát rozvede před církví uzavřené manželství, stejně jako každé jiné. Netvrdím, že v církvích neexistují problémy, nicméně nesetkal jsem se s tím, že by měly podobu právem popsatelného sporu. Rozpory mají obvykle podobu odlišné interpretace skutečností, které jsou právem státu nepodchytitelné a i ty strany sporů, které jsou v defenzívě, obvykle nepociťují touhu po arbitrabilitě státu či jeho soudů, protože se nedomnívají, že teologický spor rozhodne stát. Nedokáži si navíc představit, že by soud rozhodoval třeba o platnosti nebo existenci vysvěcení.

Každá úvaha o rozsahu jurisdikce se musí opírat o její reálnou potřebu. Odlišný postup se tedy může uplatnit v případě církve, jiný v případě politické strany a úplně jiný v případě zásahu soudu třeba do rodinných poměrů. V případě politických stran tuto potřebu pociťuji, kdežto v případě církví ji prostě necítím. Podotýkám navíc, že soudy praktikované odepření jurisdikce v případě politických stran se obvykle vymyká praxi uplatňované vůči všem typům právnických osob, včetně církví.

V případě politických stran navíc je zapotřebí podotknout, že stát z jejich existence a skrze ně čerpá svou demokratickou legitimaci. V případě církví nikoliv.

Pavel Uhl

David Kosař řekl(a)...

Ad PU:

Díky za reakci. Měl jsem na mysli např. tento spor: rozsudek NSS ze dne 29.1.2008, čj. 2 As 54/2007-94.

[http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=AnonymZneniList&menuactive=%3bml119%3bml122%3bml120%3b]

Jaromír Máša řekl(a)...

Tohle je velmi zajímavé a i velmi potřebné.
Mně zaskočil už termín "privilegovaná právnická osoba" ... moc mi to připomíná "vůdčí úlohu dělnické třídy a jejího předvoje komunistické strany!" Vládnutí komunistické strany jako jediné politické síly je vlastně slučitelné s takto právně formulovanou demokracií.
Že se ale nikdo nezabývá pomíjitelností politických stran vůbec. Politická strana je vlastně "komunikátorem" mezi občanem anikoliv jeho zástupce, ale rovnou vykonavatelem jeho vůle.
V době internetu lze si představit jakýsi dotazník vládou respektive úřady odhalených otázek k řešení komunikovaných přímo voliči, eventuelně doprovázených vysvětlivkami respektive komentářem o vazbách a podobně, tedy výstupem odborného ŘÍZENÍ, nikoliv VLÁDNUTÍ.
Toto je možno si představit dokonce bez elektronického sběru dat, stačilo by elektrnické zpracování vyplněných dotazníků. V politických stranách je vazba mezi jednotlivými řešeními otázkou do značné míry libovolnou. Politické strany by měly věnovat více peněz obdržovaných od státu, tj,. de fakto od svých voličů prostřednictvím státního aparátu,
oodbornému řešení problému, a to spíše, než pouhé propagaci. Kde je garantováno, že si za ně nekupuje někdo mercédesy a jinej je neprochlastává. Profesionální politici jsou vlastně zaměstnanci členů. Toto je vůbec v Česku silně zapomínaný fakt. Političtí pracovníci nejsou nade mnou někde v eroplánu vládnutí, ale já je zaměstnávám, mají to být odborníci, což většinou nejsou, a mají vykonávat moji vůli. Toto vědomí se tu úplně ztratilo v carskoruské představě imperátora z Boží nebo Antiboží vůle. Sudní kontrola by měla být přípustná i z tohoto hlediska.
Prosím strč to tam někam jako moji reakci. Halt jsem reakcionář od r. 1948.

Anonymní řekl(a)...

Arnošt Kobylka:

Z vlastní i rodinné lokální tradice s politickou činností znám průšvihy s přehlašováním členů jedné oblastní organizace mezi místními v době mezi konferencemi, aby mohli hlasovat 2x, běžnou praxi podnikatelů přihlásit do strany svoje zaměstnance, aby jimi vedená místní organizace měla více delegátů apod. Hlavním cílem smírčího výboru nebyla pravda a demokracie, ale obraz strany v médiích a snaha věc ututlat. Mrtvé duše vyhrály astížnost na neplatnost sněmu byla zamítnuta. Koneckonců tato strana měla a asi stále má volební vítězství (nikoli prosazení programu), jako hlavní cíl své činnosti.

Znám také strach v jiné straně, kde jsem tehdy navrhl, ať právě proto na volebních schůzích se počítají jen hlasy těch, co jsou ve straně alespoň 1/2 roku, kde jsem byl odmítnut, že by nám zamítli změnu stanov pro nedemokratičnost.

Církve jsou na tom jinak. Pro většinu z nich platí, že "naše království není z tohoto světa" a určitá odtažitost od věcí "světa" (nemusí být zdaleka absolutní). Stát jim za to dává právo upravit své věci po svém a stanovit si i podmínky, které jsou ve své podstatě nedemokratické a diskriminační, neboť samotné požadavky na určitý vyšší a odlišný stupeň morálky nesou v sobě odmítnutí jednání před státem povoleného s dopady na členství, postavení, nebo kariérní postup apod. Vedle toho mají i některé privilegia, která v duchu poznání nesmyslnosti vzájemných sporů a mučednictví otupují možná napětí - např. spovědní tajemství, byť je u nás definováno velmi hloupě (církev ho dostane, pokud prokáže že ho 50 let učila - čili se vzpírala státu) a na míru katolíkům. Ale to je již jiný šálek kávy.

Pavel Uhl řekl(a)...

K odkazu na judikaturu Davida Kosaře jen podotýkám, že věcně s tím rozsudkem nemám problém. Jen mě trochu procesně vrtá hlavou, proč se to řešilo ve správním soudnictví; oprávnění plynoucí z § 16 odst. 6 zákona č. 321/2004 Sb. je soukromé právo, podobně jako když velkovýrobce certifikuje své subdodavatele, pokud má více odběrných míst, nebo pokud tito dodavatelé vstupují do korelace s jeho výrobky bez jeho kontroly. Například výrobce motorů si může certifikovat výrobce motorových olejů pro své motory celkem volně. Citovanou normu lze i považovat za ochranu spotřebitele svého druhu.

Nebudu žalobce ovšem apriori podceňovat a budu předpokládat, že to zkoušel i jako civilní žalobu; možná, že dopadla jinak a projednali to věcně.


Celé se to ovšem argumentačně trochu rozjíždí. Problém označení vína za mešní či nikoliv nijak nesouvisí se subjektivním právem svobodně praktikovat svou víru a hlásit se ke svému vyznání. Naopak otázka přezkumu v článku naznačená se týká rozporu mezi funkčním významem politických stran pro stát a jeho demokracii na straně jedné a možné nekontrolované odtržení těchto stran od pravidel státem definovaných, pokud se jedná o těžiště jejich činnosti, tedy výkon moci, na straně druhé.

Smyslem možnosti soudního přezkumu rozhodnutí politických stran by mělo být usnadnění realizace a odstranění překážek v uskutečnění subjektivních politických práv. Úvaha o možnosti soudního přezkumu by se totiž měla vztahovat k těžišti činnosti, pro kterou je daný subjekt zřízen. Pokud rozhodnutí církve bude bránit komukoliv v jeho svobodě vyznání, tak je samozřejmě namístě uvažovat o možnosti soudní obrany proti tomuto rozhodnutí, jaksi si to ovšem nějak nedokážu představit.

V dnešní době řeší lidé svá dilemata související s nábožensky podmíněným svědomím obvykle v kontradikci k jinému subjektu než k církvi (třeba k politické straně). Pokud se tak děje vůči církvi, nemá církev zpravidla schopnost ani tuto osobu definitivně vyloučit ze svých řad a ani ji jinak zabránit se považovat nadále za součást církve. To platí o všech rozměrech případného sporu. Dovedeno do důsledků se stávají církve v podstatě velmi postmoderními entitami a právo označit víno za mešní je tak jejich poslední hmatatelné oprávnění, které mají.

Anonymní řekl(a)...

V této diskusi figurují dva problémy.

První problém je soudní vymahatelnost dodržování stanov politické strany (a jiná rozhodnutí).

Dovoluji si dva komentáře k tomuto problému:

(i) soudní vymahatelnost je zaručena ve čl. 36 odst. 1 LZPS a čl. 4 Ústavy, pokud dojdeme k názoru, že strany jsou povinné dodržovat své stanovy.

(ii) může být úžitečné porovávat německou ústavu čl. 21, odst. 1, s českou ústavou, čl. 5 a dále nemecký zákon PartG se ZPS.

(iii) soudní vymahatelnost práv vyplývající ze stanov (srovnávejte zákon o občanských sdružení) však není dostačující, pokud stanovy nejsou demokratické.

Je proto nutné prodiskutovat zákonné a demokratické fungování politické strany, např. nároky na regulérnost vnitrostranických voleb.

V parlamentních volbách jsou mandáty rozdělenené podle počtu občanů s hlasovacím právem v jednotlivých krajích. Ve vnitrostranických volbách jsou „mandáty“ nebo delegáti obvykle přiděleni podle počtu členů v jednotlivých základních organizacích. Rozdíl mez parlamentními volbami a vnitrostranickými volbami je ten, že je poměrně složité vytvářet fiktivní občany a tím zvýšit počet mandátů v kraji, je ale snadné vytvářet fiktivní členy strany a tím zvýšit počet delegátů základních organizací.

Vzhledem k tomu, že vnitrostranické volební podvody dosud nebyly trestané, a zároveň dávají přístup k veřejným i stranickým funkcím, lze očekávat, že vnitrostranické volební podvody se dějí poměrně často (viz odkazy v mém komentáři výše). Zde se oprávněně může mluvit o riziku vzniku „vůdcovské straně“. Možná proto čl. 22 LZPS nemluví o svobodné soutěži politických stran, ale o svobodné soutěži politických sil. Proto je v LZPS zakotveno právo na přístup k voleným funkcím za rovných podmínek (čl 21, odst 4), což zahrnuje i právo na demokraticky sestavené kandidátní listiny politických stran.

Srovnávejte výše uvedenou zákonnou úpravu a trestní postih za volební podvody v parlamentních volbách nebo za podvody s akciemi.

Z Ústavy, LZPS a ZPS lze vyvodit požadavky na demokratické fungování politické strany.0 Opatření (vedle soudního přezkoumání), která by odstranila nežádoucí stav v členské evidenci, nejsou moc komplikovaná: řádná identifikace členů, kontrola hrazení členských příspěvků, právo menšin získat přístup do členské evidence a účetnictví strany nebo na provádění auditu učetnictví (viz právo menšin v akciové společnosti).

V tomto ohledu bude asi klíčový výklad pojmů jako „demokratické stanovy“, „demokraticky ustanovené orgány“ (ZPS), „respektování základních demokratických principů“ (Ústava, čl 5) „přístup k voleným funkcím za rovných podmínek“ a „soutěž politických sil“ (LZPS čl 21 a 22).

Dovoluji ukončit citací ředitele Transparency International, Davida Ondráčky:

„Demokracie potřebuje […] opravdovou soutěž: soutěž osobností uvnitř stran, soutěž stran, které se navzájem hlídají ve prospěch nás občanů, soutěž osobností mezi stranami – aby se tak ze strany-lobby stala strana prosazující zájmy veřejné."
(Viz studie "Transparentní procesy
v politickém rozhodování"
)

Anonymní řekl(a)...

Ad církve:

Politické strany nejsou náboženské společnosti. Srovnávejte úpravu náboženských společností v LZPS s nároky na fungování politické strany v ZPS, Ústavě a LZPS.

LZPS, čl 16, odst 2.: „Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.“

Ústava čl 5: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů."

ZPS, § 4: "Vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí, [...]
b) které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány,
c) [...] které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů


Práva v čl 20 až 22 v LZPS kladou další požadavky na fungování politických stran.

Huck řekl(a)...

Trochu empirie přinesly 23.9. Hospodářské noviny, článek:

http://hn.ihned.cz/c4-10150570-38399370-500000_d-strany-maji-od-statu-stovky-milionu-prijit-o-ne-nechteji

Graf ročních příspěvků od státu:
http://img.ihned.cz/attachment.php/400/22418400/qD5Muh1n04kO7ClyQ2ATzJfScwip9KWs/090923_03ap.jpg

6 945 000 000 Kč

Tolik celkem dostaly od roku 1995 do roku 2008 všechny politické strany

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Nedomnívám se, že rozhodnutí strany jsou přezkoumatelné soudem.

1) Právo býti straníkem nemůže být základním právem, protože je druhotně nabyté, právě jako právo být zemědělcem nebo akademikem ČSAV. Lze ho přezkoumávat, ale z jiných důvodů; a zde k tomu nevidím žádný důvod, viz dále.

2) Právo se sdružovat do politických těles má být minimálně regulováno státem. Činnost státu má být negatorní, bránit pouze činnosti, která přímo ohrožuje ostatní občany (problém extrémistických stran). Zásahy do rozhodování "normálních" stran se mohou velmi snadno změnit v tiché řízení stran státem; a potažmo ovládání stran tou jedinou, správnou.

3) Ve "stranickém soudu" jsem působil. Nevidím vůbec žádný důvod zasahovat zvnějšku do otázky přijetí nebo nepřijetí člena; není žádné právo býti členem něčeho (viz výše), a je to bytostné rozhodnutí dané společnosti (asi jako zednářů). Společnosti neplyne z takové kontroly žádný prospěch.

4) Náš systém stran je totálně vnitřně zkorumpovaný a špatný, neb cesta vzhůru kariérními mechanismy stran je podmíněna absolutní věrností stávajícím nadřízeným. Tudíž k žádným změnám v primnárních volbách nedochází ; všichni vám budou přídsahat, že se pro stávající vedení rozhodují autenticky a ze své vůle (podobný zničující mechanismus je k vidění i v té Plzni, kdy si všichni stále věří do poslední chvíle).
Kontrola rozhodnutí stran s tím nic nenadělá. Do hlavy nikomu nevidíte.

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím s tezí prof. Cepla, že politické strany by měly mít možnost rozhodovat, kdo bude jejich členem a kdo ne.
O tom není pochyb.

Politické strany však nemohou porušovat ústavu, zejména čl 6:
"Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin."

Z čl 5 a 6 Ústavy, čl 22 Listiny a §4 ZPS vyplývá, že politická strana má povinnost
(i) dodržovat vlastní demokratické stanovy, které zaručují jak vůli většiny, tak dbají na ochranu menšin,
a
(ii) mít jistou úroveň demokratického fungování strany, která umožňuje členům strany kandidovat na veřejné funkce za rovných podmínek
Pro empirii, jak to vypadá ve skutečnosti, viz opět odkazy v příspěvku z 18.9.2009 výše.

Argument prof. Cepla, že nemá smysl regulovat politické strany, protože stranická kariéra je každopádně "podmíněna absolutní věrností stávajícím nadřízeným" neobstojí.
V situacích, kdy
(i) podpora "stávajícího nadřízeného" vychází z podpory fiktivních členů,
a kdy
(ii) "stávající nadřízený" porušuje stanovy strany,
může lepší regulace skutečně hájit fungování demokratického právního státu.

Může být užitečné srovnat zákonnou úpravu hlasovacích práv a práva menšin v politických stranách a úpravu těchto práv v akciových společnostech.
Veřejný zájem o řádnou evidenci hlasovacích práv a dodržování stanov je vyšší, pokud se jedná o politickou stranu, než když se jedná o akciové společnosti.
Zákonná úprava těchto základních "demokratických" práv a práv menšin svědčí o pravém opaku.
Viz například práva menšin a hlasovací právo v akciových společnostech (např.:
zde , zde a zde).
Tato regulace je nezbytná pro řádné fungování akciových společností.

Kladu si otázku, jakým způsobem se mohou nároky na řádnou členskou evidenci politických stran bez fiktivních členů "velmi snadno změnit v tiché řízení stran státem; a potažmo ovládání stran tou jedinou, správnou", tj. porušení Listiny, čl 20 odst 4.
Pokud bude jasně vymezeno, ve kterých případech může soud zkoumat hrubé porušování stanov politické strany, nevidím ani zde riziko vzniku státu "jedné strany".

Prof. Cepl píše, že "činnost státu má bránit pouze činnosti, která přímo ohrožuje ostatní občany".
Když nemá člen politické strany možnost získat místo na kandidátské listině kvůli existenci fiktivních členů nebo porušování stanov strany, jedná se nejen o porušování Ústavy čl 5 a 6 a Listiny čl 22, ale taky o porušování Listiny čl 21 odst 1 a 4 (právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo nepřímo a právo mít přístup k voleným a veřejným funkcím za rovných podmínek).
K porušování čl 21 Listiny dochází poměrně často - konkrétně v případech, kdy je osoba vyřazena z kandidátky, ačkoliv měla většinovou podporu /skutečných/ členů strany, a její místo je postoupeno kandidátovi, za kterým stojí fiktivní členové (kteří potom mají své zástupce v primárních volbách).

Rozhodování politických stran nedbá ochrany menšin a často nevychází ani z vůle většiny.
Politické strany neumožňují svobodnou politickou soutěž za rovných podmínek, nerespektují základní demokratické principy, neuznávají právo občanů mít přístup k veřejným funkcím, a neumožňují ani neochraňují svobodnou soutěž politických sil.

Problém není naše ústava.
Problém spočívá v tom, že politické strany Ústavu nerespektují a že se naše soudy se bojí vymáhat práva, která jsou v naší ústavě zaručená.

K čemu je Listina základních práv a svobod, pokud ani soudy se neodváží ji hájit?
Listina, čl 22: "Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti."