29 srpna 2008

Martin Hapla: Tolstého „Vzkříšení“ očima právníka

Když si člověk pročítá životopisy slavných spisovatelů, docela ho překvapí, kolik z nich patřilo svým původním povoláním mezi právníky. Lev Nikolajevič Tolstoj, k němuž se vztahuje tento příspěvek, byl taktéž jedním z nich. Svá studia však - bohužel pro právníky a bohudík pro spisovatele - nedokončil, což mu ale rozhodně nezabránilo napsat díla, která se zajímavým způsobem dotýkají i právní tématiky. Jedním takovým je i jeho slavný román Vzkříšení.

Lev Nikolajevič Tolstoj jej, ve srovnání se svými staršími díly jako byla Vojna a mír či Anna Kareninová, psal relativně dlouho, s přestávkami téměř deset let. Nikoho tedy asi neudiví, že se jedná o knihu bohatou na myšlenky. Velký spisovatel ji koncipoval především jako příběh o lidském pokání a mravním očištění - ruský aristokrat Něchljudov se vydává na Sibiř za odsouzenou prostitutkou Maslovovou s cílem pomoci jí, protože to byl právě on, kdo ji jako první svedl a zapříčinil tak její neštěstí. Avšak nebyl by to Lev Nikolajevič Tolstoj, kdyby své vyprávění nezasadil do širších společenských souvislostí a nezabýval se v něm celou řadou závažných problémů, spojených například se soudnictvím a vězeňstvím.

Tolstoj rozhodně věděl o čem píše, sám neváhal jak soudy, tak i věznice, často navštěvovat a osobně poznat. Co přitom neušlo jeho kritickému pohledu? Například nahodilost, s jakou leckdy funguje soudní mašinérie. Poznal, jak nejrůznější drobná opomenutí, ale i osobní motivy a účelové zásahy do průběhu soudního řízení, mění osudy lidí a neváhal to promítnout do svého románu. Třeba již v jedné z prvních pasáží - když stojí Maslovova před soudem, zapomene jeho předseda čirou náhodou poučit porotu o tom, že může dospět k názoru, že se souzená sice podílela na vraždě, ale přitom bez přímého úmyslu. Kvůli tomuto ryze náhodnému opomenutí pak zákonů nepříliš znalá porota chtě nechtě odsoudí Maslovovou za zločin, o němž se sama domnívá, že jej nespáchala. Obdobně skončí neúspěchem i její následné odvolání, kdy je pro změnu výsledek celého řízení ovlivněn osobními motivy jednoho z členů odvolacího senátu. Tolstoj celou událost vylíčil velmi působivě: "Vše měl rozhodnut hlas Skovorodnikovův. A ten se přidal k zamítavé odpovědi převážně proto, že Něchlujodovovo rozhodnutí oženit se s tou dívkou ve jménu mravních požadavků se mu nanejvýš příčilo. Skovorodnikov byl materialista, darwinista, a každý projev abstraktní morálnosti nebo - což bylo ještě horší - nábožnosti pokládal nejen za nesmysl hodný opovržení, nýbrž přímo za osobní urážku."

Ještě kritičtěji než práci soudů však Tolstoj hodnotí fungování vězeňství. Klade si takřka foucaultovskou otázku: Kdo dal jedněm lidem právo zavírat a trestat ty druhé? Již na konci 19. století dospívá k názoru, že vězení nejenže v řadě případů nevede k polepšení zločinců, ale naopak je z řady téměř nevinných lidí udělá. Kromě toho také poukazuje na to, jak jsou chudí a bezvýznamní krutě trestáni za marginální přestupky, zatímco bohatí a mocní, kteří se dopustili mnohem horších zločinů, často uniknou spravedlnosti. Tolstoj kupříkladu vypráví o jistém mladíkovi, který byl poslán do vězení proto, že ukradl několik bezcenných rohoží, zatímco třeba právě Něchlujodov, jenž naprosto zničil Maslovové život, si může dál v klidu žít ten svůj. Myslím, že tento postřeh, přenesen do poněkud jiné roviny, je aktuální i dnes. Jakkoliv právo samotné již měří všem jedním metrem, jistě bychom našli i v současné době hodně příkladů, kdy mocní tohoto světa unikli, díky svému politickému či ekonomickému vlivu, patřičnému potrestání.
Velice zajímavá je i jiná Tolstého myšlenka. Tolstoj ve svém románu nejednou proklamuje, že jsou si všichni lidé v jádru rovni a že rozdíly mezi nimi jsou dány především jejich umístěním ve společnosti, tedy že je to právě jejich okolí, které určuje, jací ve skutečnosti jsou. V tomto světle určitě nebude působit podivně, že Vzkříšení je i ostrou kritikou Lombrosa, zejména jeho koncepce rozeného zločince. V této souvislosti se snad ještě můžeme zmínit, že tuto ve své době velice populární představu rozených zločinců odmítala i celá řada evropských konzervativně laděných právníků, kteří tak, paradoxně díky svému odmítavému postoji vůči tehdejší moderní vědě, zachránili životy mnoha nevinných lidí.
Jak se však Tolstoj chce se všemi nastíněnými problémy vyrovnat? Jaké nabízí řešení? Tvorba ruského spisovatele, zakořeněného v 19. století, ještě nevidí svět a náš život v něm jako bezvýchodný. Zmiňované potíže se tudíž podle Tolstého dají odstranit zpytováním svědomí a snahou jednotlivce vést lepší a spořádanější život. Tolstoj v závěru svého románu přímo vybízí k žití podle několika výroků z evangelia, které cituje. K takovému východisku se samozřejmě můžeme postavit různě, já osobně bych je poněkud zobecnil. Řekl bych, a tím bych své kratičké pojednání i uzavřel, že cesta k řešení kolektivních problémů, nezřídka způsobených selhávající komunikací a narůstajícím odcizením mezi lidmi, musí začít u člověka jako jednotlivce, který se musí umět v kritický okamžik zastavit a zamyslet se nad tím, co vlastně dělá.

4 komentáře:

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

Při čtení textu M. Haply, který zmiňuje nahodilost soudního rozhodování, se mi připomenula známá scéna z Čapkovy povídky „Poslední soud“ (Povídky z jedné kapsy), kde je uvedeno:

„Soud se odebere k poradě, prohlásil předseda, a čtyři radové se vzdálili. Bůh i Krugler zůstali v soudní síni. Kdo to jsou? ptal se Krugler, ukazuje hlavou za odcházejícími. Lidé jako ty, řekl Bůh. Byli na světě soudci, a tož soudí i tady. Kugler si hryzl prsty. „Myslil jsem... totiž, nestaral jsem se o to, ale ... čekal bych, že budete soudit vy, jakožto, jakožto ...“
„Jakožto Bůh“, dokončil velký stařec. „Ale to je právě to, víš? Protože všechno vím, nemohu vůbec soudit. To přece nejde. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere, a proto tě nemohu soudit. Věř mi, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.“

Budiž tento citát brán jako výraz zdravé skepse k iluzi o všemocnosti a všeříditelnosti lidského počínání a současně i jako laskavé pochopení omylů, kterých se mohou dopouštět samozřejmě i soudci.

Petr Bříza řekl(a)...

Je to trochu off-topic, ale je to zajímavý pohled na život a hodnoty člověka, jenž psal tyto romány; konkrétně očima Masarykovýma:

"...Lev Nikolájevič mě pak pozval i do Jasné Poljany. Jel jsem z Tuly kibitkou - před vsí můstek tak rozbitý, že by si koně polámali nohy; museli jsme objíždět. Před polednem jsem dojel do zámku; řekli mně, že Lev Nikolájevič ještě špí, protože prodebatoval celou noc s žernovem a hosty. Šel jsem tedy zatím do vsi; byla špinavá a ubohá. Před jednou chalupou pracoval mladý mužik; dal jsem se s ním do řeči a vidím, že má pod rozhalenou košilí nějakou vyrážku - příjice. V jiné chatrči jsem našel na peci stařenu ve špíně a bez pomoci, pracující k smrti. Vrátil jsem se k Tolstému; ten den k němu došel mladý Gay, syn malíře, jeho stoupenec; ten se oprostil tak dalece, že šel k Tolstým zdaleka pěšky, protože železnice prý není mužická; přišel tak zavšiven, že se musil honem vykoupat a vydrhnout. Tolstoj sám mi řekl, že pil ze sklenice syfilitikovy, aby mu nedal najevo ošklivost a neponížil ho; na to myslel, ale očistit své sedláky od nákazy, na to ne. A když začal vykládat, že se máme oprostit, že máme žít po mužicku a tak, řekl jsem mu: A co ten váš dům a salón, ta křesla a divany? A co ten bídný život vašich sedláků? To je oproštění? Vy sic nepijete, ale kouříte cigaretu za cigaretou; když askeze, tož důsledná. Mužik žije chudě, protože je chudý, ale ne proto, aby byl asketou. A řekl jsem mu, co jsem viděl v jeho vsi, ten nepořádek, nemoci, špínu a to všecko. Pro boha dobrého, to vy nevidíte? Vy, takový umělec, neumíte to pozorovat? Šít si sám boty, chodit pěšky místo jezdit vlakem, to je jen maření času; co lepších věcí by se za tu dobu dalo udělat!! Citoval jsem mu anglické l přísloví: Cleanliness is godliness, a naše české: čistota půl zdraví. Zkrátka, nemohli jsme si rozumět. Hraběnka byla rozumná žena, viděla nerada, jak Tolstoj by všechno nerozumně rozdal; myslela na své děti. Nemohu si pomoci, v tom jejím rozporu se Lvem Nikolájevičem jsem dával spíš za pravdu jí.

Potřetí jsem navštívil Tolstého krátce před jeho smrtí, roku 1910; to už se vnitřně docela rozešel se ženou. Byl velmi nervózní a neopanoval se. V té době byl u něho a ve vsi lékařem náš doktor Makovický. Byl jednostranně zaujat pro Tolstého a jeho učení; míval za nehtem kousek tuhy a tou v kapse do notýsku zapisoval, co Lev Nikolájevič mluvil. Prostota, oprostit se! Můj ty Bože! Problém města a venkova se nedá řešit sentimentální morálkou a prohlašováním sedláka a venkova za vzor ve všem; zemědělství dnes se již také industrializuje, nemůže být bez strojů, a sedlák potřebuje vyššího vzdělání než jeho dědové - o tom všem je i u nás ještě mnoho nesprávných názorů a zděděných předsudků.

Nejvíc jsme se přeli o neodpírání zlému; nepochopoval, že neběží jen o odpírání násilné, nýbrž o boj proti zlému na celé čáře: neviděl rozdílu mezi defenzívou a ofenzívou; myslel si, že by například tatarští nájezdníci, kdyby jim Rusové neodporovali, po krátkém zabíjení od násilí ustali. Moje teze zněla: Když mě někdo napadne, aby mě zabil, budu se bránit, a nebude-li jiné pomoci, zabiju násilníka; když už jeden ze dvou má být zabit, ať je zabit ten, kdo má zlý úmysl."

(Karel Čapek: Hovory s TGM, Praha 1937, s.101-102)

Anonymní řekl(a)...

Petru Břízovi bych sdělil, že životy autorů, jež světu předali hodnotná díle se začastá dost liší od hodnot, jež ve svých dílech vynášeli. Tuším, že již v době Husově byl živý co do podstaty stejný problém, totiž zda lze plnohodnotně přijímat svátosti od kněze, který je sám ve stavu hříchu. Stejně jako tehdejší Magisterium na adresu kněží i dnes lze na adresu shora uvedených autorů uvést, že aby nějaké dílo mělo svoji hodnotu, nemůže být poměřováno kvalitou života autora. Jinak bychom se totiž sami často naprosto zbytečně ochuzovali...

K vlastnímu textu a názoru Vojtěcha Šimíčka mi nezbývá než souhlasit, že vše lidské je omylné, tedy včetně výkonu justice, a že úplná rovnost na tomto světě není, ačkoliv by si ji možná někteří přáli. Základní myšlenka Vzkříšení je však podle mne platná - úspěch v soudním sporu není vůbec zárukou štěstí, dobra či dobrého života, stejně jako neúspěch či křivda v soudním procesu a v něj vyúsťující rozhodnutí nemusí představovat zmar. V době mé advokátní praxe mne vždy překvapovalo, že klientům ve vztahu ke mě jako jejich zástupci a ve vztahu k soudu mnohdy nevadilo, že spor nevyhráli, pokud se necítili být soudem deptáni a mnou, jako svým zástupcem, zanedbáváni rutinou či přehlížením jejich lidského rozmětu, o nějž v základu každého sporu jde. Proto nyní rozumím, že pro advokáta vystupujícího ve Vzkříšení na popud Něchljudova ve prospěch odsouzené není kladná role. K čemu takový advokát, který dokáže napsat formálně bezvadné podání, suše a detailně popisující úplně všechna (formální) pochybení soudu, nepochybně v souladu s právními předpisy a judikaturou, s argumentační vybroušeností, když klient očekává pomoc, radu, vysvětlení a především určitou blízkost, o což se zmíněný advokát naopak nezajímal vůbec. Nakonec ale všechna špatná zkušenost může ukázat, že to vše (zpravidla) lze přestát (výjimkou byli ti vězni, kteří po půlročním či delším pobytu v chladné petrohradské věznici při pochodu v červencovém horku na vlak na Sibiř zemřeli - u nás třeba utýraní vězni z Jáchymova), a že z toho všeho lze pro sebe i pro druhé získat něco dobrého a být "vzkříšen".

I já to tedy beru tak, že otázky procesních pravidel a míry jejich dodržování, předvídatelnosti soudních rozhodnutí, jejich zpracování včetně množství odkazů na jiná rozhodnutíé včetně rozhodnutí ESD, ESLP či používání latinských či jiných výrazů jsou jistě zajímavé. V konečném důsledku však nemusí znamenat vůbec nic, jakkoliv brilantně, špatně, významně či nahodile, byly rozhodnuty. Snad jen pro nás, dělníky práva, a i to jen dočasně.

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Štěpán Šťastník

Díky za sdělení, leč nebylo ho třeba - přesvědčujete přesvědčeného. Můj komentář neměl v žádném případě zpochybnit hodnotu Tolstého děl, ale jen připomenout ten zajímavý, a jak správně říkáte nikoliv neobvyklý, rozpor mezi životem autora a obsahem jeho děl, zde navíc pohledem našeho prvního prezidenta. V tomto ohledu bych ještě rád podotknul, že Masarykův popis není samozřejmě nic více než jen subjektivní pohled jednoho z Tolstého současníků a je dobře možné, že bychom našli názory odlišné. S obsahem postu M. Haply tedy ten můj komentář neměl společného více než osobu Tolstého a byl tedy trochu off-topic. Jen z protekce jsem se rozhodl si ho nesmazat:-))